Den vstal z modré peřiny a záhy se vybarvil do zlatova. Jen tu a tam bílá ovečka na obloze zvědavě pokukovala po světě tam dole.
Ještě malinký kousek ukrátili Víla a Rytíř na voze, jelikož však jejich kroky mířily jiným směrem, na blízké křižovatce se s vozkou rozloučili a vyrazili po svých k úpatí hor. Čím hlouběji vcházeli do klínu skal a lesnatých kopců, tím častěji potkávali větrem ošlehané muže s nůšemi plnými hříbků – podzimních darů lesa. Od úsvitu do soumraku pročesávají tito hledači míle a míle zeleného houští, aby zajistili obživu sobě i svým rodinám. V tomto chudém kraji patří houby k vítanému zpestření všední tabule, neobvyklý zájem však o ně jeví i obchodníci z větších měst. Ti nelitují ani půldenní cesty, aby za výhodný peníz skoupili voňavou záplavu a ještě výhodněji ji prodali na městském trhu (Nejžádanějšími jsou hříbky pravé. O něco méně si pak měštěníni cení narezlých křemeňáků a kozáků s tmavým kloboučkem. Nicméně houfy hříbků kovářů, které dorůstají leckdy olbřímých rozměrů, zůstávají netknuté. Ryšavé hlavičky s červenou nožkou lidem připomínají katovskou kuklu, a proto se jim vyhýbají).
Dalšího dne z rána získali naši poutníci jedinečnou příležitost dozvědět se o těchto sběračích hub více. Jeden z nich, Michail, totiž procházel jejich táborem a při své zvídavosti se zdržel na kus řeči. Nakonec s naší dvojicí zapředl hovor natolik, že slunce dávno minulo poledne, když se opět rozloučili. To již cestovatelé věděli, že místní lid hrdě nese jméno Huculové a vyniká houževnatostí a odolností přežít i v drsných podmínkách při zachování veselé mysli. K tomu mu velice pomáhá poctivá domácí strava, již rád hojně zapíjí silnou pálenkou. Jelikož milé setkání je vítanou záminkou k přípitku, vytáhl Michail butylku. Než stihl společně s Rytířem připít na zdraví všech vnoučků, dno butylky vyschlo. Oběma mužům vstoupil ruměnec do tváří a jejich krok lehounce znejistěl. Víla díky Rytířově obětavosti zůstala ušetřena alkoholového opojení. Mohla tedy oplátkou svého druha podepřít na blátivé pěšině. Hvozdem tak prošli (až na jednu maličkou výjimku) suchou nohou. Slunná paseka u opuštěné pastoušky jim pak toho večera poskytla bezpečné útočiště.

F.I.K.C.E.

Z Jasini jsme plánovali dojet do Věrchoviny a z ní pak už pokračovat pěšky. Ale plány se lehce změnily…
Koupili jsme si lístek, u dispečerky i řidiče se ujistili, že autobus jede do Věrchoviny, a s klidem nastoupili. Pro ukrácení dlouhé chvíle jsme sledovali cestu i na GPS. A jaké bylo naše překvapení, když autobus odbočku na Věrchovinu přejel! Jakmile jsem řidiči přinesl ukázat mapu, bez mrknutí oka odvětil že do Věrchoviny on nejede. Zastavil a nabídl nám, ať si vystoupíme. Rázem jsme se ocitli v Tatarivu, vesničce plné rozestavených hotelů. Po zjištění, že nejbližší spoj požadovaným směrem jede až za hodinu, jsme vyrazili pěšky s tím, že si ho pak zastavíme cestou. Autobus ale ne a ne jet. Zkusili jsme tedy stopovat a po chvíli nám zastavila žlutá dodávka. Jela sice jen do Vorochty, i tak jsme ale s vděkem nasedli. A dobře jsme udělali. Řidič místní krajinu totiž dobře znal a dal nám mnohá doporučení, jaká místa navštívit. Ve Vorochtě jsme se rozloučili, na místním tržišti koupili zásoby, podle tipu se vykašlali na Věrchovinu a zamířili rovnou do hor.
Po několika hodinách chůze nás přivítala planinka s turistickým přístřeškem, kde jsme se rozhodli přenocovat. Uvařili večeři, postavili stan, a za tu dobu kolem nás prošla spousta vracejících se houbařů obtěžkaných taškami s úlovkem. Někteří se zastavili na kus řeči, jiní prošli s pozdravem a bylo i pár morousů, co se jen kabonili.
Druhý den, když už jsme se skoro chystali k odchodu, zastavil u nás další houbař. Povídání se značně protáhlo i díky popíjení vodky z Michailových, jak se onen stařík jmenoval, zásob. Aby byla Blanka ušetřena neblahých účinků alkoholu, zbyla tíže všech přípitků na mně… :-) Dozvěděli jsme se při tom spousty věcí: Třeba že místnímu lidu se říká Huculové (bylo vidět, že to Michail pronáší s hrdostí). Že když má dobrý den, dokáže najít až 20kg hřibů. Ty pak prodá za 40 – 50HR za kilo. No a taky, proč je všude spousta červených hřibů kovářů, kolem nichž houbaři nevšímavě procházejí. Prý nejsou dobré, protože se musí dlouho vařit.
Čas pokročil, vodka došla, chléb byl snězen, a tak jsme se rozloučili a vyrazili dál. Já, přiznávám, trochu vratkým krokem… :-)
Došli jsme až na poloninu Kukul, rozbili ležení a, protože zbývalo do tmy ještě hodně času, udělali jsme si menší exkurzi po místní pastevecké boudě. Na první pohled opuštěná chajda však zevnitř jevila očividné známky užívání. Udělali jsme tedy jen pár rychlých fotek. Akorát včas. Než jsme rozdělali u stanu oheň a uvařili večeři, dorazil na poloninu první obyvatel boudy. Mladý houbař, podobně jako jeho kolegové, chtěl zřejmě ušetřit čas. Tak je z pastoušky dočasně houbařská noclehárna. Po západu slunce se z pastviny stala větrná hůrka. Raději jsme tedy zalezli do tepla spacáků a nechali meluzínu kvílet venku.

Přecházíme Černohorský hřbet. Není signál. Až bude, budou i další vyprávění včetně F.I.K.C.E. (i k dnešnímu článku)

Povoz na hliněnce plné děr drncal a s chutí zvedal svůj obsah (domorodce i Rytíře s Vílou) půl stopy do vzduchu. Ani statná paňmáma by nemohla máslo utlouct lépe. Každý človíček však v duchu děkoval, že může ušetřit půldne chůze a vyhnout se tak mnohým nástrahám (jakými jsou pro právě utržené grošíky lákavě vyhlížející hostince).
Do provinčního městečka zvoucího Jasiňa se dokodrcal po setmění. Vozka toho dne odmítl pokračovat.
„Kdepak, vážení. Mám doma ženu a sedm capartů! Jak by k tomu přišli, kdyby jim tátu v horách sežrala divá zvěř nebo zamordovali loupežníci? Hezky si zajděte do taverny a přečkejte tu zlou dobu čarodějnic a bludiček v teplej posteli. Ráno moudřejší večera. Spánembohem! “
Místní se rozešli do roubených chaloupek. Z cizinců zde zůstali stát jen naši poutníci. Taverna nikde v dohledu a světla ze sednic kvapem mizela. Pověrčiví lidé zavírali okenice, nechtěli ani plamínkem svíčky přivolávat noční běsy.
Rytíř tedy rozžal lucernu a trmáceli se ztichlými uličkami pryč od rynku. Pevně doufali najít alespoň malé místečko k postavení přístřešku, třeba mezi pastvinami za vsí, nežli zvon odbije půlnoc. Jak tak stoupali pěšinou k hřbitovu, překvapil je ze tmy bodrý mužský hlas.
„Kampak takhle pozdě večer, mládenče? A eště se slečinkou! Propáníčka! V takovoudle hodinu!“
Děda, jak odhalilo světlo lucerny, se starostlivě tahal za vousy. Rytíř mu vysvětlil situaci. Stařík chvíli přemýšlel a pak se spokojeně cvrnknul do čepice.
„Do komůrky už se mi sice nevejdete, ale na zahradě mám místa dost i pro tři přístřešky. Pojďte se mnou.“ A odvedl své nové hosty k pastoušce. Tam jim ukázal, kde si mohou zrobit nocleh, ve džbánku jim přinesl horký sladký odvar z borůvek a popřál pěkné sny. Přístřešek stál ve chvilce. Brzy se zahradou ozývalo jen tiché oddechování.
S úsvitem Rytíř a Víla dědečkovi znovu poděkovali, vděčně přijali darem čerstvě nadojené mléko a pokračovali dále.

F.I.K.C.E.

Na cestě z Užhorodu do Jasini ani není moc co popisovat. Snad jen že jezdí dva různé spoje, jednomu cesta trvá šest hodin a druhému osm. Počkali jsme si tedy až na spoj ve 14h. Bylo příjemnější se ty dvě hodiny courat po městě, než sedět v autobuse. Šestihodinová cesta přišla na necelých 140HR a míst k sezení hned na nádraží bylo dost. V průběhu jízdy však autobus na chvíli připomínal pražské metro v ranní špičce, jen s jedním podstatným rozdílem a to ohleduplností cestujících vůči sobě.
Do cíle cesty jsme dojeli kolem čtvrt na devět. Spoj dále na východ jel až druhý den ráno a tak jsme se vydali hledat místo k noclehu.
Jako většina horských vesnic se i Jasiňa táhne několik kilometrů kolem silnice. Oproti Zakarpatí jsou tu ovšem pozemky pečlivě oplocené. A tak se volné rovné místečko na stan hledalo velmi obtížně. Tma tomu také příliš nepomohla. Když už jsme se asi hodinu štrachali vsí, oslovil nás najednou z druhé strany silnice místní stařík. Když zjistil, že hledáme místo na postavení „palatky,“ nabídnul nám svoji zahradu. Za další čtvrt hodinky už jsme se pouštěli do stavby stanu. A než jsme do něj stihli zalézt, přinesl nám horký borůvkový čaj.
Usínalo se sladce. A vstávalo se taktéž, pro změnu s bříšky plnými čerstvého nadojeného mléka.

Do ulic se kvapem snášel večer. Dostavník zaplnila omladina mířící na večírek a pár dalších nočních ptáků, kteří, využívajíce zítřejšího volna, vyráželi do hlavního města za zábavou. Dvě, takřka výhradně, zeleně oděné postavičky s ranci působily mezi nimi přinejmenším podivně. Tento dojem zůstal zachován i po nástupu do železného oře, jenž klusal nocí i dnem, aby cestující dopravil do východních končin království a dál, do krajů zelených kopců, ovčích stád, cinkajících zvonců a jehlových podpatků, které místní dámy nosí téměř v jakémkoliv počasí. Ona „zelená“ dvojice totiž bavila přísedící společnost předčítáním z Knihy knih (Stopařův průvodce po galaxii).
S drobným zpožděním přibližně pěti hodin a po dvojí výměně spřežení poutníci přeci jen dorazili do kýženého cíle. První velkou zastávku na jejich cestě představovala kdysi slavná metropole Podkarpatské Rusi – Užhorod.
Opět se šíralo a zbývalo tolik věcí zařídit! Co učinit dříve? Obnovit staré kontakty? Vyměnit groše za zdejší měnu? Sehnat nocleh?
Podařilo se vše, až na jediné…
„Pana Petra dnes zřejmě neseženeme,“ pronesl trochu zklamaně Rytíř a nadhodil si zavazadlo na rameni. Svého přítele by opět potkal věru rád. Osud však tomu chtěl, že pan Petr v tentýž čas vyrazil za obchodem.
„Nu nic, ubytujeme se dnes u Sira Egona a zítra povandrujeme dále. Souhlasíte, má paní? “
Jeho společnice přikývla. S úsměvem přijala nabízenou ruku milého průvodce a ochránce. Rytíř se ve městě dobře vyznal (toulal se zdejší zemí drahnou dobu), proto se Víla mohla bez obav poddat jeho vedení a kochat se krásami ulic, náměstíček i jejich obyvatel.

Faktické Informace K Cestovatelské Epopeji (dále jen F.I.K.C.E.)

Cestovní horečka „vrcholí“… sobota dopoledne a já začínám „hromádkovat“ věci, které si budu brát s sebou. O dvě hodiny později už mám vše v krosně a mířím na autobus, co mě doveze za Blankou do Neratovic.
Nedělní dopoledne probíhá v podobném duchu, jen s tím malým rozdílem, že tentokráte si balí věci Blanka :-)
Večerní cesta busem do Prahy a pak noční vlakem do Košic proběhla v klidu, při čtení si prokládaném spánkem. V Košicích jsme byli načas, počkali na spoj do Michalovců a už se těšili na Užhorod. Ale tak plynule to tentokráte neproběhlo. Autobus cestou nabral více jak půl hodiny zpoždění a nám tak v Michalovcích ujel další spoj doslova o pár minut. A tak jsme si počkali pět hodin na další…
Dočkali jsme se…. a konečně je tu Užhorod :-)
Doplňuji kredit na své ukrajinské číslo a zkouším se dovolat Petrovi. Leč neúspěšně… (Když se mi pak druhý den ozval na email, zjistilo se, že když jsem mu psal o našem příjezdu, tak jsem se spletl o měsíc a Petr nás tudíž očekával až 28.10.)
Rozhodujeme se tedy, že nejprve směníme peníze (tentokráte byl trochu problém i vybrat peníze z bankomatu. Bankomatů je tu hromada, ale většina malých bank kartu odmítla. „Privatbank“ chtěla za výběr 165HR polatek, až u „Oshadbank“ jsme uspěli. Jen je u ní limit výběru 2000HR na den. V létě jsem se s tímto nesetkal, ale možná jsem měl jen štěstí na výběr bankomatů), zajdeme si na jídlo a případně se ubytujeme v hostelu v hospůdce Egon pub.
A tak jsme tedy i učinili…

Dálky zas voní
Podkovy zvoní
A Východ poutníky láká
Rance své vzít
Ten tam je klid
Tak vyrazme – vždyť už se smráká!