O červených kovářích, Huculech a vratkém kroku

image

Den vstal z modré peřiny a záhy se vybarvil do zlatova. Jen tu a tam bílá ovečka na obloze zvědavě pokukovala po světě tam dole.
Ještě malinký kousek ukrátili Víla a Rytíř na voze, jelikož však jejich kroky mířily jiným směrem, na blízké křižovatce se s vozkou rozloučili a vyrazili po svých k úpatí hor. Čím hlouběji vcházeli do klínu skal a lesnatých kopců, tím častěji potkávali větrem ošlehané muže s nůšemi plnými hříbků – podzimních darů lesa. Od úsvitu do soumraku pročesávají tito hledači míle a míle zeleného houští, aby zajistili obživu sobě i svým rodinám. V tomto chudém kraji patří houby k vítanému zpestření všední tabule, neobvyklý zájem však o ně jeví i obchodníci z větších měst. Ti nelitují ani půldenní cesty, aby za výhodný peníz skoupili voňavou záplavu a ještě výhodněji ji prodali na městském trhu (Nejžádanějšími jsou hříbky pravé. O něco méně si pak měštěníni cení narezlých křemeňáků a kozáků s tmavým kloboučkem. Nicméně houfy hříbků kovářů, které dorůstají leckdy olbřímých rozměrů, zůstávají netknuté. Ryšavé hlavičky s červenou nožkou lidem připomínají katovskou kuklu, a proto se jim vyhýbají).
Dalšího dne z rána získali naši poutníci jedinečnou příležitost dozvědět se o těchto sběračích hub více. Jeden z nich, Michail, totiž procházel jejich táborem a při své zvídavosti se zdržel na kus řeči. Nakonec s naší dvojicí zapředl hovor natolik, že slunce dávno minulo poledne, když se opět rozloučili. To již cestovatelé věděli, že místní lid hrdě nese jméno Huculové a vyniká houževnatostí a odolností přežít i v drsných podmínkách při zachování veselé mysli. K tomu mu velice pomáhá poctivá domácí strava, již rád hojně zapíjí silnou pálenkou. Jelikož milé setkání je vítanou záminkou k přípitku, vytáhl Michail butylku. Než stihl společně s Rytířem připít na zdraví všech vnoučků, dno butylky vyschlo. Oběma mužům vstoupil ruměnec do tváří a jejich krok lehounce znejistěl. Víla díky Rytířově obětavosti zůstala ušetřena alkoholového opojení. Mohla tedy oplátkou svého druha podepřít na blátivé pěšině. Hvozdem tak prošli (až na jednu maličkou výjimku) suchou nohou. Slunná paseka u opuštěné pastoušky jim pak toho večera poskytla bezpečné útočiště.

F.I.K.C.E.

Z Jasini jsme plánovali dojet do Věrchoviny a z ní pak už pokračovat pěšky. Ale plány se lehce změnily…
Koupili jsme si lístek, u dispečerky i řidiče se ujistili, že autobus jede do Věrchoviny, a s klidem nastoupili. Pro ukrácení dlouhé chvíle jsme sledovali cestu i na GPS. A jaké bylo naše překvapení, když autobus odbočku na Věrchovinu přejel! Jakmile jsem řidiči přinesl ukázat mapu, bez mrknutí oka odvětil že do Věrchoviny on nejede. Zastavil a nabídl nám, ať si vystoupíme. Rázem jsme se ocitli v Tatarivu, vesničce plné rozestavených hotelů. Po zjištění, že nejbližší spoj požadovaným směrem jede až za hodinu, jsme vyrazili pěšky s tím, že si ho pak zastavíme cestou. Autobus ale ne a ne jet. Zkusili jsme tedy stopovat a po chvíli nám zastavila žlutá dodávka. Jela sice jen do Vorochty, i tak jsme ale s vděkem nasedli. A dobře jsme udělali. Řidič místní krajinu totiž dobře znal a dal nám mnohá doporučení, jaká místa navštívit. Ve Vorochtě jsme se rozloučili, na místním tržišti koupili zásoby, podle tipu se vykašlali na Věrchovinu a zamířili rovnou do hor.
Po několika hodinách chůze nás přivítala planinka s turistickým přístřeškem, kde jsme se rozhodli přenocovat. Uvařili večeři, postavili stan, a za tu dobu kolem nás prošla spousta vracejících se houbařů obtěžkaných taškami s úlovkem. Někteří se zastavili na kus řeči, jiní prošli s pozdravem a bylo i pár morousů, co se jen kabonili.
Druhý den, když už jsme se skoro chystali k odchodu, zastavil u nás další houbař. Povídání se značně protáhlo i díky popíjení vodky z Michailových, jak se onen stařík jmenoval, zásob. Aby byla Blanka ušetřena neblahých účinků alkoholu, zbyla tíže všech přípitků na mně… :-) Dozvěděli jsme se při tom spousty věcí: Třeba že místnímu lidu se říká Huculové (bylo vidět, že to Michail pronáší s hrdostí). Že když má dobrý den, dokáže najít až 20kg hřibů. Ty pak prodá za 40 – 50HR za kilo. No a taky, proč je všude spousta červených hřibů kovářů, kolem nichž houbaři nevšímavě procházejí. Prý nejsou dobré, protože se musí dlouho vařit.
Čas pokročil, vodka došla, chléb byl snězen, a tak jsme se rozloučili a vyrazili dál. Já, přiznávám, trochu vratkým krokem… :-)
Došli jsme až na poloninu Kukul, rozbili ležení a, protože zbývalo do tmy ještě hodně času, udělali jsme si menší exkurzi po místní pastevecké boudě. Na první pohled opuštěná chajda však zevnitř jevila očividné známky užívání. Udělali jsme tedy jen pár rychlých fotek. Akorát včas. Než jsme rozdělali u stanu oheň a uvařili večeři, dorazil na poloninu první obyvatel boudy. Mladý houbař, podobně jako jeho kolegové, chtěl zřejmě ušetřit čas. Tak je z pastoušky dočasně houbařská noclehárna. Po západu slunce se z pastviny stala větrná hůrka. Raději jsme tedy zalezli do tepla spacáků a nechali meluzínu kvílet venku.

O podhůří a místních dobrodincích

image

Povoz na hliněnce plné děr drncal a s chutí zvedal svůj obsah (domorodce i Rytíře s Vílou) půl stopy do vzduchu. Ani statná paňmáma by nemohla máslo utlouct lépe. Každý človíček však v duchu děkoval, že může ušetřit půldne chůze a vyhnout se tak mnohým nástrahám (jakými jsou pro právě utržené grošíky lákavě vyhlížející hostince).
Do provinčního městečka zvoucího Jasiňa se dokodrcal po setmění. Vozka toho dne odmítl pokračovat.
„Kdepak, vážení. Mám doma ženu a sedm capartů! Jak by k tomu přišli, kdyby jim tátu v horách sežrala divá zvěř nebo zamordovali loupežníci? Hezky si zajděte do taverny a přečkejte tu zlou dobu čarodějnic a bludiček v teplej posteli. Ráno moudřejší večera. Spánembohem! “
Místní se rozešli do roubených chaloupek. Z cizinců zde zůstali stát jen naši poutníci. Taverna nikde v dohledu a světla ze sednic kvapem mizela. Pověrčiví lidé zavírali okenice, nechtěli ani plamínkem svíčky přivolávat noční běsy.
Rytíř tedy rozžal lucernu a trmáceli se ztichlými uličkami pryč od rynku. Pevně doufali najít alespoň malé místečko k postavení přístřešku, třeba mezi pastvinami za vsí, nežli zvon odbije půlnoc. Jak tak stoupali pěšinou k hřbitovu, překvapil je ze tmy bodrý mužský hlas.
„Kampak takhle pozdě večer, mládenče? A eště se slečinkou! Propáníčka! V takovoudle hodinu!“
Děda, jak odhalilo světlo lucerny, se starostlivě tahal za vousy. Rytíř mu vysvětlil situaci. Stařík chvíli přemýšlel a pak se spokojeně cvrnknul do čepice.
„Do komůrky už se mi sice nevejdete, ale na zahradě mám místa dost i pro tři přístřešky. Pojďte se mnou.“ A odvedl své nové hosty k pastoušce. Tam jim ukázal, kde si mohou zrobit nocleh, ve džbánku jim přinesl horký sladký odvar z borůvek a popřál pěkné sny. Přístřešek stál ve chvilce. Brzy se zahradou ozývalo jen tiché oddechování.
S úsvitem Rytíř a Víla dědečkovi znovu poděkovali, vděčně přijali darem čerstvě nadojené mléko a pokračovali dále.

F.I.K.C.E.

Na cestě z Užhorodu do Jasini ani není moc co popisovat. Snad jen že jezdí dva různé spoje, jednomu cesta trvá šest hodin a druhému osm. Počkali jsme si tedy až na spoj ve 14h. Bylo příjemnější se ty dvě hodiny courat po městě, než sedět v autobuse. Šestihodinová cesta přišla na necelých 140HR a míst k sezení hned na nádraží bylo dost. V průběhu jízdy však autobus na chvíli připomínal pražské metro v ranní špičce, jen s jedním podstatným rozdílem a to ohleduplností cestujících vůči sobě.
Do cíle cesty jsme dojeli kolem čtvrt na devět. Spoj dále na východ jel až druhý den ráno a tak jsme se vydali hledat místo k noclehu.
Jako většina horských vesnic se i Jasiňa táhne několik kilometrů kolem silnice. Oproti Zakarpatí jsou tu ovšem pozemky pečlivě oplocené. A tak se volné rovné místečko na stan hledalo velmi obtížně. Tma tomu také příliš nepomohla. Když už jsme se asi hodinu štrachali vsí, oslovil nás najednou z druhé strany silnice místní stařík. Když zjistil, že hledáme místo na postavení „palatky,“ nabídnul nám svoji zahradu. Za další čtvrt hodinky už jsme se pouštěli do stavby stanu. A než jsme do něj stihli zalézt, přinesl nám horký borůvkový čaj.
Usínalo se sladce. A vstávalo se taktéž, pro změnu s bříšky plnými čerstvého nadojeného mléka.

Cesta z města do města

image

Do ulic se kvapem snášel večer. Dostavník zaplnila omladina mířící na večírek a pár dalších nočních ptáků, kteří, využívajíce zítřejšího volna, vyráželi do hlavního města za zábavou. Dvě, takřka výhradně, zeleně oděné postavičky s ranci působily mezi nimi přinejmenším podivně. Tento dojem zůstal zachován i po nástupu do železného oře, jenž klusal nocí i dnem, aby cestující dopravil do východních končin království a dál, do krajů zelených kopců, ovčích stád, cinkajících zvonců a jehlových podpatků, které místní dámy nosí téměř v jakémkoliv počasí. Ona „zelená“ dvojice totiž bavila přísedící společnost předčítáním z Knihy knih (Stopařův průvodce po galaxii).
S drobným zpožděním přibližně pěti hodin a po dvojí výměně spřežení poutníci přeci jen dorazili do kýženého cíle. První velkou zastávku na jejich cestě představovala kdysi slavná metropole Podkarpatské Rusi – Užhorod.
Opět se šíralo a zbývalo tolik věcí zařídit! Co učinit dříve? Obnovit staré kontakty? Vyměnit groše za zdejší měnu? Sehnat nocleh?
Podařilo se vše, až na jediné…
„Pana Petra dnes zřejmě neseženeme,“ pronesl trochu zklamaně Rytíř a nadhodil si zavazadlo na rameni. Svého přítele by opět potkal věru rád. Osud však tomu chtěl, že pan Petr v tentýž čas vyrazil za obchodem.
„Nu nic, ubytujeme se dnes u Sira Egona a zítra povandrujeme dále. Souhlasíte, má paní? “
Jeho společnice přikývla. S úsměvem přijala nabízenou ruku milého průvodce a ochránce. Rytíř se ve městě dobře vyznal (toulal se zdejší zemí drahnou dobu), proto se Víla mohla bez obav poddat jeho vedení a kochat se krásami ulic, náměstíček i jejich obyvatel.

Faktické Informace K Cestovatelské Epopeji (dále jen F.I.K.C.E.)

Cestovní horečka „vrcholí“… sobota dopoledne a já začínám „hromádkovat“ věci, které si budu brát s sebou. O dvě hodiny později už mám vše v krosně a mířím na autobus, co mě doveze za Blankou do Neratovic.
Nedělní dopoledne probíhá v podobném duchu, jen s tím malým rozdílem, že tentokráte si balí věci Blanka :-)
Večerní cesta busem do Prahy a pak noční vlakem do Košic proběhla v klidu, při čtení si prokládaném spánkem. V Košicích jsme byli načas, počkali na spoj do Michalovců a už se těšili na Užhorod. Ale tak plynule to tentokráte neproběhlo. Autobus cestou nabral více jak půl hodiny zpoždění a nám tak v Michalovcích ujel další spoj doslova o pár minut. A tak jsme si počkali pět hodin na další…
Dočkali jsme se…. a konečně je tu Užhorod :-)
Doplňuji kredit na své ukrajinské číslo a zkouším se dovolat Petrovi. Leč neúspěšně… (Když se mi pak druhý den ozval na email, zjistilo se, že když jsem mu psal o našem příjezdu, tak jsem se spletl o měsíc a Petr nás tudíž očekával až 28.10.)
Rozhodujeme se tedy, že nejprve směníme peníze (tentokráte byl trochu problém i vybrat peníze z bankomatu. Bankomatů je tu hromada, ale většina malých bank kartu odmítla. „Privatbank“ chtěla za výběr 165HR polatek, až u „Oshadbank“ jsme uspěli. Jen je u ní limit výběru 2000HR na den. V létě jsem se s tímto nesetkal, ale možná jsem měl jen štěstí na výběr bankomatů), zajdeme si na jídlo a případně se ubytujeme v hostelu v hospůdce Egon pub.
A tak jsme tedy i učinili…

19.7.

Dnes časné vstávání, chvíli před šestou. A protože jsem šel spát až někdy po druhé ráno, tak se z postele hrabalo docela těžko. Ale ledová sprcha to docela rychle napravila :) A cože jsem tak ponocoval? Ále… jen jsem se trochu začetl…

Autobus přijel skoro přesně v 6:30h a cesta proběhla v poklidu. Jen jsem se tedy málem uškvařil. Nejen že bylo děsné vedro, ale ještě bylo zapnuté topení, asi aby zvládal autobus uchladit motor…
Po pekelně horkých pěti hodinách jsme byli v Užhorodu. Ocitnul jsem se na skoro stejném místě, tak jako když jsem před 40dny přijel. Jen můj vnitřní pocit byl diametrálně odlišný. Od vyplašenýho nervózního „zajíce“ (tak a co teď..) jsem se posunul k „ostřílenému mazákovi“ :) I když otázku „co teď?“ jsem řešil také, ale už z jiného důvodu. Teď jsem jen potřeboval nějak „zabít“ čas. Batoh jsem si dal na nádraží do úschovny a vyrazil do města. Oběd jsem si dal v restauraci ze které jsem byl nadšený už minule (jen si teď vzpomenout na název…), trochu se prošel po městě a pak se posadil na lavičce v lipové aleji u řeky (možná nejdelší aleji v Evropě, Užhorod se dohaduje s jedním tuším německých městem, který z nich ji má delší.. tu alej :) )
Chvílemi sledoval procházejíci lidi (hlavně děvčata.. ale psst.. :) ) a četl si.
A Vlastně si ještě chvíli povídal s misionáři církve Ježíše Krista. Byli to tři mladí kluci. Byli příjemní a bylo to fajn popovídání. I když, to že sice věřím v boha ale ne v církev se mi vysvětlit nepodařilo. A hlavně nepobrali když jsem se snažil vysvětlit že bůh je každý z nás… :)

Vydržel jsem si číst asi do páté (než jsem knihu dočetl..), šel si vyzvednout krosnu a zamířil na noc do hostelu, kde jsem přespával už předtím (po návštěvě diskotéky s klukama).
S úlevou z e sebe stáhnul durch propocené oblečení a dal si studenou sprchu.
Nu a nyní sedím na pivku a jen tak na chuť jsem si objednal pizzu, kterou jsem ale zdlábnul tak rychle, že se po ní ani nestihlo zaprášit.. :D

Jak si vše průběžně zapisuju do sešitu (od doby co se mi smazal ten jeden článek) , tak jsem zjistil že se mi dost podstatně změnilo písmo. Ze čmáranice, kterou jsem měl často i já sám problém přečíst, mám teď i docela úhledné písmo. Jestli jsem si jen „vypsal“ ruku, nebo je to odraz mé vnitřní změny, to je ale těžko říct.. :)

Píseň poutníka

Tak jsem se přeci jen rozhodnul sem dát co jsem tvořil za dlouhých deštivých dnů…
A je to vlastně můj první počin co by se dal nazvat písní… :-)

1.
Jdu cestou prašnou i blátivou
dálava dál jít mě láká
však srdce mé je jen s mou milou
ono po ní již strádá

ref:
Nad hlavou déšť mi bubnuje
potůček zvesela zurčí
víla na paloučku tancuje
kudy dál jít mi až svítání určí

2.
Procházím pláně i lesů háj
zdolávám hory s jejich štíty
už jen pár kroků a bude kraj
kde s milou svou chtěl bych žíti
Ale má touha vidět svět
stále jít dál mě pohání
a tak vytrvale kráčím vpřed
brodím řeky, lezu do strání

ref.

3.
Až pouti mé dny se završí
já k milé své přispěchám
stisknu ji pevně do náručí
a struny něhy zaznít v nás nechám
Něžně jak harfa budou znít
srdce naše v dokonalém tónu
a v duši mé zavládne klid
po všech těch cestách a shonu

ref.
Nad hlavou déšť mi bubnuje
potůček zvesela zurčí
má víla na paloučku tancuje
já už jsem doma, budu s ní tančit

17.-18.7.

Jé, to je bezva moci se v noci pořádně rozvalit na veliký posteli a moci se převalovat bez prostorového omezení spacákem. Teď už jen mít ke komu se přitulit….

Pátek jsem vzal velmi relaxačně.A krom asi dvouhodinové vycházky a pak posezení u večeře jsem ho celý strávil v posteli a četl si :-)

Dnes (sobotu) jsem si zašel na snídani (změna oproti včerejšku, kdy jsem jen večeřel). Při ní jsem se poptal jak odsud jezdí autobusy. Měl jsem v plánu dojet do Mižgirji autobusem, tam někde zastanovat a zítra ráno do Užhorodu. No ale žádný autobus dnes požadovaným směrem nejede. Chvíli jsem zvažoval dojít tam pěšky, ale pak jsem to zavrhl. Je to cca 25km, to bych sice bez problémů ušel, ale už v těch 9h ráno bylo pořádné vedro. A s tím jak je teď bych se cestou uškvařil. Musel bych jít po stejné cestě jako jsem šel sem, takže zhruba půlku po asfaltu ve vesnicích, a zbytek přes louky, tj. nikde žádný stín.

Zítra ráno v 6:30h jede přímí autobus odsud, takže s ním pojedu. Sice budu v Užhorodu ještě před polednem, takže zbytečně brzy, ale aspoň se po něm projdu. Už jsem v něm dlouho nebyl :-)

Jinak byl dnešní program velice podobný tomu včerejšímu. jen vycházka byla delší a vedro venku úmornější…

Koločava je na první pohled venička jako většina tady. Roztroušená do dálky podél silnice a vedle říčky. Jiná je v tom, že se zde střetává spousta českých turistů. V restauraci „Četnická stanice“ se dá naprosto bez problémů domluvit česky. Ubytování je tu příjemné a jídla dobrá. Třeba taková „mědvědí tlapa“ fakt stojí za vyzkoušení ;-)
Dále se tu nachází spousta muzeí a památníků. Já navštívil jen několik z nich, např. hrob Nikoly Šuhaje. I když nejvíc mně v u něj zaujalo, že v jeho okolí rostly krom borůvek i brusinky… :-)
A taky je tu , jako v málokteré vesnici, i dost kontejnerů na odpodky. Nadšení z nich ale opadne po zjištění, že se vyvážejí na louku těsně za vesnici…

Odpadky jsou tu celkově veliký problém. Jednak snad všichni, poté co jídlo/pití skonzumují, tak obal jen tak odhodí za sebe. Kdekoliv, kdykoliv…
Takže všudy kudy jsem šel jsem narážel na petky, obaly od oplatků atp…
Ale hlavně těch menších vesničkách pravděpodobně posílají odpad po proudu potoka co tudy zrovna protéká. První dny jsem z toho byl docela zaskočen. Pak, ne že bych si zvykl, ale poznal jsem že i když se podál břehů válí hromada plastů, tak v tom potoce stejně žije spousta vodních „potvůrek“.
Ale vodu pro pití jsem i tak bral vždy až nad vesnicí.
Nevím jestli je toto zamořování přírody odpadem důsledek toho, že prostě není kam jinam dát, nebo nezkušenost/nevědomost lidí o tom, že tendle „moderní“ odpad se bude v přírodě válet ještě stovky let…
Ale to je vlastně vše co mi tu vadí..

16.7.

Ráno ani není překvapivě tak krušné, jak jsem myslel že bude. No ano, vstávat se mi moc nechce, ale cítím se relativně fit.
A taky se mi zatím nechce odcházet z důvodu, že obloha opět vypadá na déšť. A tu jsem pod stříškou bývalého seníku. Počkám ještě tak hodinku do desáté a pak se rozhodnu. Ale s největší pravděpodobností vyrazím dál.

Je 10:20 chystám se vyrazit, a ke své naprosté nasranosti zjišťuji, že mi přes noc zmizel klobouk…
On se jim hned líbil, a jeden ho chtěl vyměnit za takovou starou hučku, což jsem odmítl. Ale že by si sem pro něj došel v noci… To se mu líbila i solárka a tu mám. Co jsem se díval, tak až na klobouk mám vše. A vím jistě, že kolem jedné v noci jsem ho ještě měl…

Je poledne a já už ze vzteku trochu vychladl. Cestou jsem v jedné usedlosti koupil mléko a brynzu a dostal kus špeku.
A chvíli si psal s Blankou, po čemž mi taky bylo podstatně veseleji.

Došel jsem do vesnice Siněvir, a je tedy obrovská… roztažená na spoustě kilometrů.
Ale i tak jsem tu nečekaně potkal ženu jednoho z ženců že včerejška (přinesla tam včera další várku jídla). Já bych si jí ani nevšiml, ale zavolala na mně přes ulici. A hned se ptala, jak mi je jestli hlava nebolí :-)
Řekl jsem že překvapivě ne, ale že mi v noci někdo ukradl ten klobouk. A že takovej klobouk tu bude jedinej, tak když někoho s ním uvidí, ať si ho vemou, a dotyčnému přerazí pazouru… (ale jinak miluju celej svět :-) )
Dělá v takovém malém baru, tak jsem si tu dal pivko a trochu nabít mobil.

A když teď nad tím uvažuji s klidnou hlavou, tak když jsem procitl kolem sedmé , tak jsem slyšel „běžící“ kroky (ono gumáky, nejčastější obuv tu, dělají docela charakteristický zvuk), ale nikoho neviděl. Tipuju, že šel někdo kolem a využil příležitosti. Výjimečně jsem klobouk neměl připnutý k batohu :-/
Ale uznávám, mohlo to bejt horší. Mohl mi vzít i boty, na kterých jsem měl ten klobouk položený, či něco jiného podstatně důležitějšího. Nebo, kdybych měl klobouk připnutý, tak po úleku že mě vzbudí, mě mohl vzít holí, která ležela hned vedle po hlavě. A rozhodně jsem nebyl ve stavu se nějak účinně bránit..

Pokračuji po silnici směr Koločava. Je to ještě tak kolem 10km. Po chvíli potkávám Petru s Romanem (přiznávám že jsem se Romana ptal znovu na jméno :-) ) Chvíli povídáme a pak každý pokračujeme svojí cestou, šli na opačnou stranu než já.
Něco po třetí dorážím do Koločavy. Dnes se opět udělalo pořádné vedro, a tak jsem řádně splavený a koupu se v potu. Celkem rychle se proto rozhoduji zajít do restaurace „Četnická stanice“ na pivko. Dá se tu úplně vpohodě domluvit česky. Však je to taky „základna“ mnohých českých turistů.
Sedám si ke stolu u zásuvky, dávám nabít mobil a objednávám si pivo a boršč. Během čekání na jídlo odesílám konečně fotky díky místní wifi.

Dávám se do řeči se skupinou čechů u vedlejšího stolu. Dnes už odtud odchází a míří do Mižgirji, odkud jsem já včera vyrazil. Po chvíli povídání se rozhoduju, že změním lehce plány a dnešní noc zůstanu tu. Hlavně ta cedulka „teplá sprcha“ zněla moc lákavě :-)
Jdu se tedy ubytovat, dávám si rychlou sprchu, a pak společně s novými známými jdeme do muzea Ivana Olbrachta, které je v místní škole. Vyslechli jsme podrobný výklad, jak to vlastně bylo s Nikolou Šuhajem loupežníkem, a povídání o Olbrachtovi.
Oni chvíli poté vyráží na cestu a já se pouštím do dopisování dneška do sešitu a pak přepisování článků do mobilu.