Den vstal z modré peřiny a záhy se vybarvil do zlatova. Jen tu a tam bílá ovečka na obloze zvědavě pokukovala po světě tam dole.
Ještě malinký kousek ukrátili Víla a Rytíř na voze, jelikož však jejich kroky mířily jiným směrem, na blízké křižovatce se s vozkou rozloučili a vyrazili po svých k úpatí hor. Čím hlouběji vcházeli do klínu skal a lesnatých kopců, tím častěji potkávali větrem ošlehané muže s nůšemi plnými hříbků – podzimních darů lesa. Od úsvitu do soumraku pročesávají tito hledači míle a míle zeleného houští, aby zajistili obživu sobě i svým rodinám. V tomto chudém kraji patří houby k vítanému zpestření všední tabule, neobvyklý zájem však o ně jeví i obchodníci z větších měst. Ti nelitují ani půldenní cesty, aby za výhodný peníz skoupili voňavou záplavu a ještě výhodněji ji prodali na městském trhu (Nejžádanějšími jsou hříbky pravé. O něco méně si pak měštěníni cení narezlých křemeňáků a kozáků s tmavým kloboučkem. Nicméně houfy hříbků kovářů, které dorůstají leckdy olbřímých rozměrů, zůstávají netknuté. Ryšavé hlavičky s červenou nožkou lidem připomínají katovskou kuklu, a proto se jim vyhýbají).
Dalšího dne z rána získali naši poutníci jedinečnou příležitost dozvědět se o těchto sběračích hub více. Jeden z nich, Michail, totiž procházel jejich táborem a při své zvídavosti se zdržel na kus řeči. Nakonec s naší dvojicí zapředl hovor natolik, že slunce dávno minulo poledne, když se opět rozloučili. To již cestovatelé věděli, že místní lid hrdě nese jméno Huculové a vyniká houževnatostí a odolností přežít i v drsných podmínkách při zachování veselé mysli. K tomu mu velice pomáhá poctivá domácí strava, již rád hojně zapíjí silnou pálenkou. Jelikož milé setkání je vítanou záminkou k přípitku, vytáhl Michail butylku. Než stihl společně s Rytířem připít na zdraví všech vnoučků, dno butylky vyschlo. Oběma mužům vstoupil ruměnec do tváří a jejich krok lehounce znejistěl. Víla díky Rytířově obětavosti zůstala ušetřena alkoholového opojení. Mohla tedy oplátkou svého druha podepřít na blátivé pěšině. Hvozdem tak prošli (až na jednu maličkou výjimku) suchou nohou. Slunná paseka u opuštěné pastoušky jim pak toho večera poskytla bezpečné útočiště.
F.I.K.C.E.
Z Jasini jsme plánovali dojet do Věrchoviny a z ní pak už pokračovat pěšky. Ale plány se lehce změnily…
Koupili jsme si lístek, u dispečerky i řidiče se ujistili, že autobus jede do Věrchoviny, a s klidem nastoupili. Pro ukrácení dlouhé chvíle jsme sledovali cestu i na GPS. A jaké bylo naše překvapení, když autobus odbočku na Věrchovinu přejel! Jakmile jsem řidiči přinesl ukázat mapu, bez mrknutí oka odvětil že do Věrchoviny on nejede. Zastavil a nabídl nám, ať si vystoupíme. Rázem jsme se ocitli v Tatarivu, vesničce plné rozestavených hotelů. Po zjištění, že nejbližší spoj požadovaným směrem jede až za hodinu, jsme vyrazili pěšky s tím, že si ho pak zastavíme cestou. Autobus ale ne a ne jet. Zkusili jsme tedy stopovat a po chvíli nám zastavila žlutá dodávka. Jela sice jen do Vorochty, i tak jsme ale s vděkem nasedli. A dobře jsme udělali. Řidič místní krajinu totiž dobře znal a dal nám mnohá doporučení, jaká místa navštívit. Ve Vorochtě jsme se rozloučili, na místním tržišti koupili zásoby, podle tipu se vykašlali na Věrchovinu a zamířili rovnou do hor.
Po několika hodinách chůze nás přivítala planinka s turistickým přístřeškem, kde jsme se rozhodli přenocovat. Uvařili večeři, postavili stan, a za tu dobu kolem nás prošla spousta vracejících se houbařů obtěžkaných taškami s úlovkem. Někteří se zastavili na kus řeči, jiní prošli s pozdravem a bylo i pár morousů, co se jen kabonili.
Druhý den, když už jsme se skoro chystali k odchodu, zastavil u nás další houbař. Povídání se značně protáhlo i díky popíjení vodky z Michailových, jak se onen stařík jmenoval, zásob. Aby byla Blanka ušetřena neblahých účinků alkoholu, zbyla tíže všech přípitků na mně… :-) Dozvěděli jsme se při tom spousty věcí: Třeba že místnímu lidu se říká Huculové (bylo vidět, že to Michail pronáší s hrdostí). Že když má dobrý den, dokáže najít až 20kg hřibů. Ty pak prodá za 40 – 50HR za kilo. No a taky, proč je všude spousta červených hřibů kovářů, kolem nichž houbaři nevšímavě procházejí. Prý nejsou dobré, protože se musí dlouho vařit.
Čas pokročil, vodka došla, chléb byl snězen, a tak jsme se rozloučili a vyrazili dál. Já, přiznávám, trochu vratkým krokem… :-)
Došli jsme až na poloninu Kukul, rozbili ležení a, protože zbývalo do tmy ještě hodně času, udělali jsme si menší exkurzi po místní pastevecké boudě. Na první pohled opuštěná chajda však zevnitř jevila očividné známky užívání. Udělali jsme tedy jen pár rychlých fotek. Akorát včas. Než jsme rozdělali u stanu oheň a uvařili večeři, dorazil na poloninu první obyvatel boudy. Mladý houbař, podobně jako jeho kolegové, chtěl zřejmě ušetřit čas. Tak je z pastoušky dočasně houbařská noclehárna. Po západu slunce se z pastviny stala větrná hůrka. Raději jsme tedy zalezli do tepla spacáků a nechali meluzínu kvílet venku.